Picture of Lucie Faulerová (c) Ondrej Lipar
Winning Book Image
Smrtholka

Lucie Faulerová, born in 1989, is a writer, editor and aspiring screenwriter. She graduated in Czech studies from the Palacký University in Olomouc. She attracted the attention of readers and critics with her debut novel, Lapači prachu (Dust Catchers), which was nominated for the 2017 Magnesia Litera Award for prose and the Jiří Orten Award for authors up to 30 years old. The book was published in Spanish in 2020, and a German translation will be published soon. With the prominent Czech conceptual artist Kateřina Šedá, Lucie co-authored the book BRNOX – Průvodce brněnským Bronxem (BRNOX – A guide to Brno’s Bronx), about a socially disadvantaged area of Brno. It won the 2016 Magnesia Litera Award for journalism. In 2020, Faulerová published her new novel Smrtholka (Deathmaiden), a family mosaic about three siblings and the desire to live your own life in spite of darkness. The book is currently being translated into Spanish and has been nominated for the 2021 Magnesia Litera Award for prose, the winner of which will be announced on 8 June 2021. In 2020, she participated in the Czech Center New York programme Stories in Times of Corona, contributing with the short story ‘Objects in Mirror Are Closer than They Appear’.

EUPL Year
EUPL Country
Smrtholka (Deathmaiden)
A woman in her 20s has to cope with a family tragedy that almost destroys her. How can she survive after her sister commits suicide? This poetic literary work wraps a traumatic theme in gentle humour. A train rolls on. Inside, alone in the compartment, a young woman is sitting, wounded in body and soul. She is looking at the landscape outside the window, thinking about her family, reminiscing about cheerful moments spent with her late sister. Why did she do it? No one knows. Marie, the protagonist of the novel, blames herself for her sister’s death. Tormenting thoughts. The wheels spin, the train rattles and sighs, the landscape passes. Marie, the traveller, thinks about all possible methods of suicide, but also about how to cope with life and its tragedies, how to live well in spite of every injury. Could some New Age spirituality perhaps be of any help? As the story goes on, a chain of suicide attempts unwinds, with Marie always hesitant enough to survive.

Agent / Rights Director

maria@sileny.de
Maria Sileny (Prague Literary Agency)

Publishing House

Translation Deals

Translation Deals
  • Spain: Huso Editorial
  • Macedonia: Antolog
  • Bulgaria
  • Italia
  • Serbia
  • Hungary
  • Poland
  • Croatia

Excerpt

Excerpt

Smrtholka ​- Lucie Faulerová - Language: Czech

Jede, jede vlak, letí jako pták. Kola se mu roztáčí, až přechází zrak. Kola se mu roztáčí, až přechází zrak.

Š-š-š-š-š-š-húú.

Sleduju pole a louky a lesy a nebe, anebo pole a louky a lesy a nebe sledují mě, stejně jako je to s tou propastí, do který nahlížíte tak dlouho, až nahlídne ona do vás, nebo nějak podobně to je, a o tom já můžu vyprávět, o tom vám třeba teď a tady můžu vyprávět, zatímco mi všecko ubíhá za oknama a zatímco já se ani nepohnu, a čas — ten mi jde na ruku, za oknama lítaj roky, ale tady uvnitř všecko čeká se mnou.

Uháníme rychlejc než řeka, ta, do který nevstoupím dvakrát, třikrát, stokrát, prostě ne!, v dálce v tý řece zahlídnu plavat Moranu. Smrt plave po vodě, nový léto k nám jede. Sahám si do kapsy, jeden kámen tam vždycky mám schovanej. Ze zvyku.

Jenže řeka už za oknem není.

Místo řeky jsme my dvě, Madlenka a já, pouštíme draka, kterej letí, letí, letí nad kukuřičným polem, a to pole je plný Madlenčina smíchu, když si vyvlíká z prstů provázek, jako by ho podávala větru.

Tadam tadam.

Místo draka tátova tvář, ve který se vyměnilo během chvíle čtvero ročních období. Chce promluvit, ale místo toho je jeho pusa čím dál tenčí čára. Ruskej zpěv se line kostelem—

Tadam tadam.

Z táty je košatej strom a pode mnou praská jeho větev, padám a za mnou se sypou zralý meruňky. Karamel štěká. Něco tu křupne, větev to není. Moje ruka ve srandovním úhlu. Kořeny tlačí do zad. Karamelův čumák na mým čele. Adam křičí: „Máňo!“

Tadam tadam.

Plná tělocvična lidí ohnutých do pozice velblouda. „Dýchejte mělce, ať se vám nezatočí hlava,“ slyším instruktorku a pozoruju vzhůru nohama všechny, jak jsou vzhůru nohama. „Dýchejte měl—“ slyším vzhůru nohama. Dokud nezadržím dech.

Tadam tadam.

Matčina záda mezi futry, nohy se sotva mihnou na prahu, když potichu proklouzne z domu. Ze schovky v předsíni naslouchám zaklapnutí zámku a pozoruju kliku, jak se vrací do vodorovný polohy, když ji matka opatrně, potichounku, po-ma-loun-ku z druhý strany pouští.

Tadam tadam.

Madlenčina ruka je pistole, kterou si drží u spánku a mačká spoušť.

Tadam tadam.

A voda, ta voda! Voda ledová…

Tadam. Tátova tvář. Madlenčin smích. Olíznout nos. Dýchejte měl—. Mačká spoušť. Po-ma-loun-. Adam. Křičí. Máňo!

Hrk-hrk.

No a pak — ty. Otevíráš mi dveře.

Tadamtadam. Tadamtadam.

***

Tý holky, co si lehla na koleje metra, si prej nikdo nevšim. Prej slezla dolů po schůdkách, těsně u tlamy tunelu, těsně před tou černou dírou — prostě slezla dolů, lehla si na záda kolmo na koleje a zátylkem se položila na jejich hranu. A pak čekala. Čekala na metro C, Letňany—Háje.

A tahle holka mi teď leží v hlavě, přesně kolmo, přesně na hraně. Vidím ji, jak stojí v podzemce, možná pár minut, možná hodiny, a s každým dalším vozem, co zastaví, se v masách vystupujících ztrácí z mýho dohledu, rozpouští se a mizí, a zase se vynořuje, a když se prostor kolem ní vylidní — ona tu stojí stejně jako před chvílí, jako by se přes ni jen prohnala vlna, co sotva olízne břeh a zase se stahuje zpátky. A potom, po nějaký době, o který rozhodne ona, pomalu přejde k betonovýmu okraji, sleze schůdky, raz, dva, tři, a uloží se na koleje, kolmo, zátylkem na kolejnici — na její temeno, protože přesně tak se tý hraně říká.

Myslim na to, jestli má otevřený oči.

Myslim na to, jestli má strach.

Myslim na to, jestli cejtí úlevu.

Myslim na tu holku a na hlavu, co se jí bez povšimnutí oddělila od těla, když čekala na metro C, Letňany—Háje.

Tadam.

Když jsem byla malá, chtěla jsem bejt kouzelnice. Ještě teď občas chci. Ale hlavně jsem to chtěla, když jsem byla malá. Nahrávala jsem si na videokazety z televize seriál s Davidem Copperfieldem, přetáčela si nejlepší scény a trénovala s ním před obrazovkou. A taky občas v telce dávali, ve Zlatý mříži nebo nějakým jiným estrádním pořadu, českýho iluzionistu Kožíška. Ten mě ale nebral tolik jako Copperfield. Taky jsem teda koukala na reprízy pořadu Možná přijde i kouzelník… a čekala jsem až do konce. Adam, můj brácha, se mi za to strašně smál. A přitom to byl on, kdo mě naočkoval, že se na to mám koukat, protože přece přijde kouzelník.

Tehdy mi přišlo trochu divný, že čarujou vždycky pouze chlapi, který u sebe mívají ženský jen jako podržtašky a kruťprdelky v roli asistentek, co jim podávaly nástroje a u toho se zářivě usmívaly, nebo v roli figurantek, co zalezly do rakve a u toho se zářivě usmívaly, nechaly se rozpůlit a zase slepit, nebo zavřít do skříně, zmizely a pak se zase objevily. Teda nepřišlo mi to divný v tom smyslu, že jako genderově fašistický, sexistický nebo tak něco, prostě jen divný, a proto mě o to víc lákalo stát se první kouzelnicí na světě, co navíc nepotřebuje nikoho, kdo se bude zářivě usmívat, podávat věci, co si můžu podat sama, a dělat mi pokusnýho králíka. Chtěla jsem to zvládnout úplně bez nikoho. Internet tenkrát nebyl, u nás v Mršině nebyl ještě dlouho potom, co už jinde byl, takže jsem pořád chodila do knihovny, do naší malý obecní knihovny, kde byl hrozně malej výběr všech knížek, natož pak těch, kde by byly návody na kouzelnický triky. Taková tam byla jen jedna, ode mě už úplně ulistovaná a vykouzlená, jak jsem si ji jednu dobu pořád tahala domů a listovala v ní a listovala a kouzlila a kouzlila. Triky v tý knížce byly ale spíš pro mrňata, naučila jsem se je všechny, asistentka ani figurantka k nim nebyla potřeba. Jenže ty kouzla! Mohla jsem čarovat jen s kartama a mincema a šátkama a krabičkou od sirek. Předváděla jsem to celý rodině i sousedům, Voráčkovi v hospodě, v nemocnici doktorkám, ve škole spolužákům, i učitelce, když měla dozor na chodbě, ukazovala jsem to všem pořád dokola, jenže brzo nás to všechny taky přestalo bavit.

Chtěla jsem se naučit větší kouzla, ze kterých budou lidi šíleně překvapený, ne jen jako, abych jako nebyla smutná, ale překvapený jako doopravdicky, a přitom by si říkali: Jak to? Jak to udělala? a nahlas by mi říkali: Jak to? Jaks to udělala? A já bych se jen tajemně usmívala tím tajemným úsměvem, kterej jsem trénovala před zrcadlem, možná bych i supertajemně nadzdvihla jedno obočí, ale neprozradila bych lautr nic. Jenže nebylo odkud se tyhle kouzla naučit. Pořád jsem u naší knihovnice somrovala, ať objedná nějakou čarodějnickou knihu, ale ona pořídila maximálně Harryho Pottera a kámen mudrců, vůbec nepochopila, co po ní chci. Až mě táta vzal do města, mě i Madlu i Adama. Bylo mi tenkrát osm, Madle šest a Adamovi patnáct. Adamovi koupil další díl Dračího doupěte i s příručkou pro Pána jeskyní, Madle leporelo s říkankama a mně kouzelnickou knihu. Byly na ní třpytky a kluk s čepicí — podobnou, co měl asi v Bradavicích ten Harry Potter, a já se konečně naučila víc triků.

Ale stejně jsem si nejvíc přála naučit se jedno jediný kouzlo, který v tý knize nebylo, který nebylo v žádný knize, kterýma jsem kdy listovala. Je to asi jasný, ne? Co byste se vy jako první chtěli naučit, kdybyste si přáli bejt kouzelníci? Já chtěla zmizet. No jo, ale proč já chtěla zmizet! Zajímalo mě totiž, když ti kouzelníci mizeli — anebo klidně i ty jejich asistentky, když mizely — co se s nima jako stalo. Jestli se nějak rozpustili do prostoru, nebo jestli jsou jen jinde — a v tom případě kde, kam se to poděli a jak to tam vypadá. Znají to tam? Mizí třeba domů, rovnou si opláchnou nádobí, co nestihli před vystoupením, a pak se vrátí? Nebo mizí na hezký místo? Pláň, les, poušť, pláž? Nebo je to nějaký nemísto, jiná dimenze? Místo jen pro kouzelníky? Mizí jen jejich tělo, nebo i duše? Ovládají to, nebo to neřídí?

Chtěla jsem se ztratit. Prozkoumat, kam se mizí. A pak se zase vrátit. Vrátit.

Tadam.

Sleduju se v odrazu okna ve vlaku. A zároveň se sleduju v odrazu okna v Adamově pokoji, Adamova hlava je v tom odrazu dva metry za mojí hlavou. Bulím, protože jsem se dozvěděla, že žádný takový místo prej není. A že jsem mrně, když věřím na kouzla, protože všechny kouzla jsou jenom jako, néasi!

Excerpt - Translation

Translated from Czech by Alex Zucker

See the little choo-choo chugging down the track. Hear the whistle, toot toot toot, as it goes down and back. Hear the whistle, toot toot toot, as it goes down and back.

Sh-sh-sh-sh-sh-sh-ooo.

I watch the fields and meadows and woods and sky, or the fields and meadows and woods and sky are watching me, just like if you gaze too long into the abyss it gazes into you, or something like that, and I could tell you all about it, I could tell you about it right now even, while it’s passing by the windows and I don’t have to move an inch—time here dances to my tune. Outside the windows the years go flying by, but here inside, everything waits along with me.

We barrel along, faster than the river, the river I can’t step into twice, three times, a hundred times, no! I see an effigy of Morana, goddess of death and winter, floating downstream in the distance, a new summer is headed our way. I reach into my pocket where I always keep a stone tucked away. Out of habit.

But the river isn’t outside the window anymore.

Now, instead, it’s the two of us, me and Madlenka, flying a kite. Up, up, up it goes, flying over the cornfield, and the field is full of Madlenka’s laughter as she lets out the string from her fingers, feeding it to the wind.

Ta-dum ta-dum.

Now, instead of a kite, my dad’s face, which in the space of a moment changes into the four seasons. He tries to speak, but the line of his mouth just keeps getting thinner. A Russian melody wafts through the church—

Ta-dum ta-dum.

My dad turns into a leafy tree, and underneath me the branch breaks and I fall, ripe apricots tumbling down around me. Karamel barks. Something cracks and it isn’t a branch. My arm at a funny angle. Roots digging into my back. Karamel’s snout on my forehead. Adam screams: “Máry!”

Ta-dum ta-dum.

A gym full of people bent into camel pose. “Breathe shallowly so you don’t get dizzy,” I hear the instructor say, watching everyone upside down from upside down. “Breathe shal—” I hear upside down. Then start holding my breath.

Ta-dum ta-dum.

My mother’s back in the doorframe, feet barely grazing the threshold as she quietly slips out of the house. From my hiding place in the entryway I hear the click of the lock and watch the door handle return to a horizontal position as my mother carefully, quietly, ev-er so slow-ly closes it from the other side.

Ta-dum ta-dum.

Madlenka’s hand is a gun, which she holds to her temple, and she pulls the trigger.

Ta-dum ta-dum.

And the water, the water! The icy water . . .

Ta-dum. My dad’s face. Madlenka’s laughter. Licking my nose. Breathe shal—. Pulling the trigger. Ev-er so slow-. Adam. Screaming. Máry!

Clack-clack.

And then—you. Opening the door for me.

Ta-dum ta-dum. Ta-dum ta-dum.

***

They say nobody noticed the girl lying on the subway tracks. They say she walked down the stairs right at the mouth of the tunnel, in front of the big black hole—just walked right down and lay on her back across the tracks with her neck on the rails. And waited. For the C line, Letňany—Háje.

And now that girl’s in my head, lying perfectly perpendicular across the tracks, neck on the rails. I see her standing on the platform, a few minutes maybe, maybe hours, and every time a train pulls into the station she dissolves into the exiting crowd, disappearing from view, then reemerging again, and when the space around her empties—there she is, standing the same way she was a moment before, as if washed over by a wave, barely licking the shore and receding back into the sea. Then, after some length of time that she decides, she walks slowly to the edge of the platform, descends the stairs, one, two, three, and lies down, perpendicular across the tracks, neck on the rails—like a sleeper, holding the rails in place.

I wonder if her eyes are open.

I wonder if she’s scared.

I wonder if she feels relieved.

I wonder about the girl and the head that detached from her body unnoticed as she waited for line C of the Prague Metro, Letňany—Háje.

Ta-dum.

When I was little, I wanted to be a magician. There are times when I still do. But mostly it was just when I was little. I used to videotape David Copperfield’s show on TV, then rewind it to the best scenes and practice along with him, standing in front of the screen. I also used to watch the Czech illusionist Kožíšek perform sometimes on The Golden Cage or some other variety show. But I never got into him the way I got into Copperfield. I even watched reruns of Maybe a Magician Will Drop By, every episode, all the way to the end. No magician ever showed up. It was just a stupid line. Adam, my brother, made fun of me. And meanwhile he was the one who told me to watch, since it said there’d be a magician.

Even back then I thought it was weird that only men did tricks and the women were just there as underlings and ass-shakers, handing the men their props and smiling radiantly, or playing the role of mock victim, climbing into the coffin with a radiant smile to be sawed in half and glued back together again, or locked in a closet to disappear, then reappear—it’s magic! To be clear, I didn’t find it weird in a fascist sexist gender way, just a regular kind of weird, which only made me want to be the world’s first woman magician even more, and I wouldn’t need an assistant to smile radiantly or hand me props or use me as a guinea pig. I could do it all on my own. Back then, there was no Internet yet, and the town where I lived took a long time to get it even after they already had it everyplace else, so I would go to our local library, which was so little they didn’t have much of a selection of any books, never mind books of magic tricks. But there was one that I used to check out and take home with me, and I flipped through it so many times practicing the tricks that I flipped it to death and practically wore the magic right out of it. The tricks in it were mostly for little kids. I learned them all, no need of any assistant or helper. All I could do, of course, was sleight of hand with cards and coins and scarves and a matchbox. I performed the tricks for my family, the neighbors, Mr. Voráček down at the pub, the doctors at the hospital, my classmates at school, even the teacher, when it was her turn to be hallway monitor. I did tricks for everyone, over and over again, but pretty soon we all got tired of it.

I wanted to learn bigger tricks so people would be crazy amazed, not just to make me happy, but so they would be amazed for real, and say to themselves: Wait, how did she did do that? And then say out loud to me: Wait, how did you do that? And I would just smile that mysterious smile I practiced in front of the mirror, and maybe super-mysteriously raise an eyebrow, but I wouldn’t give away nada. The only problem was, there was nowhere to learn those tricks. I kept bugging the librarian to order a book of witchcraft, but the closest she ever came was Harry Potter and the Philosopher’s Stone. She didn’t have a clue. Then one day my dad took me and Madla and Adam into the city. I was eight, Madla was six, and Adam was fifteen. Adam got the latest version of Dragon’s Den and the Dungeon Master’s Guide with it, Madla got a book of nursery rhymes, and I got a magic book. It had glitter on it and a picture of a boy in a hat—probably like the one Harry Potter wore at Hogwarts—and finally I learned some new tricks.

But still, the one trick I wanted to learn the most wasn’t in there. It wasn’t in any book I’d seen. You can probably guess, right? Tell me, if you were going to be a magician, what’s the first thing you’d want to learn? I wanted to know how to disappear. OK, sure, but why? Because whenever I saw a magician, or their female assistant, disappear, I wanted to know what happened to them. Did they just, like, dissolve into space, or did they actually go someplace else? And if they did, where did they go and what did it look like? Was it someplace they knew? Did they go back home, quick wash the dishes they didn’t have time for before the show, and then come back? Or did they go someplace nice? Like the plains or the woods or a desert or a beach? Or was it not a place at all, like maybe another dimension, a place just for magicians? Was it just their bodies that disappeared, or their souls too? Was it up to them, or was it out of their control?

I wanted to vanish. To explore whatever place it was they disappeared to. And then come back again. Come back.

Ta-dum.

I watch myself reflected in the train window while at the same time I watch myself reflected in the window of Adam’s room. His head is six feet behind mine in the reflection and I’m bawling because I just found out there is no such place. And I’m a little baby if I believe in magic, because all magic is just make-believe, duh!

Sh-sh-sh-sh-sh-sh-sh-sh.